Deset let jsem učila angličtinu. Režim jsem si řídila sama a Vesmír mi pomohl a zajistil dostatek klientů i na dopoledne, kdy kluci byli ve školce. Já jsem si je tak mohla vždy vyzvednout po obědě, nikdy tam nespali a trávili jsme spolu hodně času. Učila jsem i po večerech, kdy hlídal manžel nebo 3-5 hodin týdně i naše dvě báječné chůvy. Bylo to pro mě náročné období po všech stránkách, protože jsem měla pocit, že kromě práce, dětí a domácnosti nemám vůbec čas na sebe. Respektive nemám ho tolik, kolik potřebuju (a já ho potřebuju hodně…).
V té době jsem postupně začala objevovat knihy o seberozvoji a měnit svoje pokřivené postoje a bloky. Zkraje to byly začátečnické a spíš až skoro populárně líbivé knížky. Každý máme svůj čas a v každém momentě je naše připravenost pouze nějaká. A tak nám do cesty přichází knihy, lidé, situace, filmy apod., které sednou naší úrovni a my jsme schopni jim rozumět a přijmout je. Koketovala jsem s ezoterikou, byla jsem na kurzu regresní terapie, naučila se vykládat Tarot, objevovala vesmírné objednávky…
Měla jsem štěstí na jednu kamarádku, která mě onehdy slyšela mluvit na procházce s téměř tříletým synem a říká mi: „Neprogramuj ho!“ Já tehdy netušila, co to znamená, ale dávalo to smysl. Změnila mi tím život. Díky, Zlatu! Začala jsem kromě seberozvoje číst všechno, co mi přišlo pod ruce, o výchově dětí.
Našla si mě třeba Zdeňka Jordánová a její Poznej svůj cíl nebo Tvoje dítě. Velmi posunula způsob výchovy mých dětí a s desítkami dalších knih o respektující výchově, které následovaly, mi pomohla od batolecího věku synů začít s nimi komunikovat úplně jinak než v prvních třech letech mého mateřství. První syn ještě ode mě dostal párkrát na zadek, za což jsem se mu později omluvila, protože mě to trápilo. Posledních 15 let ve výchově tělesné ani jiné tresty nepotřebuji a jsem na sebe pyšná. Na nás oba s manželem. Kluci pubertou propluli na pohodu a vybudovali jsme si vzájemně pevný, blízký vztah. Zažili jsme i vzteky a trucy, během nichž jsem si připomínala, že to dělají dobře, že tohle mají v pubertě v popisu práce.
Po prvních 3-4 letech mateřství, kdy jsem byla úplně zoufalá a svou roli mámy a nový „úděl“ nesnášela, jsem našla vlastní cestu vědomého mateřství a teď, když jsou na prahu dospělosti, jsem na ně neskutečně hrdá pro to, jací jsou a jak si našli každý svou cestu. Jsem hrdá, že jsem jejich máma. Jsem hrdá na to, jak jsem jako máma (a člověk) dokázala vyrůst a naučit se přistupovat k dětem způsobem, který nám umožnil vytvořit nádherné harmonické vzájemné vztahy. ŽIJU TEĎ BOŽSKY i díky tomu, že jsem na sobě mákla, nechala si poradit, že jsem vědomě začala dělat věci jinak, v souladu se svým srdcem, že jsem si uvědomila, že aby ze synů vyrostli autentičtí, šťastní a sebevědomí muži, kteří obohacují svět a mají naplněné vztahy, musí můj přístup podporovat tento cíl. Nepatří do něj žádná forma trestu, ponižování, zastrašování, poslušnosti, manipulace apod. Někdy to není snadné, protože se samozřejmě často naše rodičovské představy liší od těch dětských. Udělali jsme na cestě k vědomému rodičovství spoustu chyb, zejména v první dekádě. Troufám si však říct, že jsme do dokázali! Stali jsme se zralými rodiči nejlepších dětí na světě. Dětí, které ví, co chtějí, kam je srdce táhne a jdou si za tím. Dětí, které se nikdy nebojí říct svůj názor ani autoritě, když to je nepříjemné. (A bohužel ani nám, a to je někdy nepříjemné dost :-))
Zažíváme s nimi nádherné roky. Jsou to skuteční parťáci ve všem a dennodenně mě něčím inspirují a něco mě naučí. Teď už vím, že se i s dětmi dá ŽÍT BOŽSKY. Když se mi ve 24 narodil první syn, byla jsem dlouho frustrovaná a nešťastná máma, která mámou být nechtěla. (Vlastně bych i řekla, že mi vzniklo trauma z mateřství, protože když teď kamarádka uvažuje o čtvrtém dítěti, pociťuju v sobě stále ještě tu hrůzu a děs z nevyspání, znemožnění realizace životních plánů atd.) Trvalo mi pěknou řádku let, než mi v roli mámy začalo být dobře a je za tím mnoho práce na sobě. Úvahy o případné holčičce jsem však jednou pro vždy pohřbila a těším se na vnoučata. Protože tak jako tak nejsem typická máma kvočna a dospívání synů si užívám mnohem víc než jejich první kroky. Nemyslím, že mám vnitřní sílu vychovat další dítě. A BOŽSKY ŽÍT se dá i bez holčičky 🙂
PS: foto je bohužel velmi nekvalitní, nicméně maximálně aktuální
PS 2: K rodičovství doporučuji zejména Respektovat a být respektován, Držme si své děti, Výchova kluků a Sourozenecké konstelace. A doporučuji ZŠ Radostná ve Zdicích, kterou založila v duchu respektující výchovy moje sestra.
