Pamatujete, jak jsem v pubertě stála pořád mimo? Měla jsem pár kamarádek, ale ne partu a už vůbec ne „svoje lidi“. Pomalu se to měnilo na VŠ, ale ukázalo se, že jsem to nebyla já, kdo se přátelil. Byla to nějaká verze Míši, co se přizpůsobila, aby zapadla. Přejímala jsem nejen názory druhých, ale i styl oblékání, hudební vkus atd. Opravdové přátele na mojí vlně jsem potkala až o dost později. Až tehdy, když jsem to začala pomalu být já. Několik let jsem bedlivě sledovala, co se mi líbí. Já to totiž nevěděla nejméně do 25! Trávila jsem čas s lidmi, kteří mě úplně nechytali za srdce nebo jsem se jim ve všem přizpůsobovala, chodila na koncerty, co mě úplně nebavily, oblékala se podle vkusu kamarádek – i jsem tak zařizovala náš byt. Samozřejmě jsem se v tom necítila šťastná. Trvalo mi to, ale pomalu jsem začala hledat sama sebe a to, kým jsem. Vesmír mi pomáhal a přihrával mi širokou paletu lidí a jejich vkusů, abych mohla očuchávat možnosti a vybrat si to svoje. Byl to běh na dlouhou trať. Pozorovala jsem, co se mi líbí, co mi dělá radost, co mě nebaví, co je pro mě kýč, co mě rozesměje, co mě baví číst…Někdy jsem něco převzala a za pár měsíců jsem si musela přiznat, že to není „moje“. A tohle hledání sebe sama mě vybrušovalo jako surový diamant.
Dnes si občas uvědomím tu nádhernou úlevu, že vím, kdo jsem, co chci, co se mi líbí a co mám ráda. Znám svoji pravdu, umím ji říct nahlas a stát si za ní. (A pro dost lidí je to „militantní“…) Vím, co si chci obléct a v jakém prostředí mi je dobře. Umím odejít z kina, když mě film nebaví a umím bojovat o lístky do Dejvického divadla jako lvice. Miluju zvířata, ale zatím jsem nepřilnula ke psům a zbožňuju kočky. Zahradu mám jak džungli, protože i když umím obdivovat francouzský park, nebylo by mi v něm dobře. Na lekcích jógy pouštím popík a rap, protože při klasické indické hudbě bych zemřela nudou (stačila mi 9 hodin v kuse na letišti v Dillí). Nenosím žluté zlato. Miluju thrillery a k nim Primitivo a Rulandské šedé. V plisovaných sukních vypadám jako Madla. Líbí se mi světlí chlapi (cikánské tipy vám, holky, přenechám), nemám ráda naivní obrázky ani abstraktní umění, top vůně sprcháče je rozmarýn nebo meruňka, nejlepší kapely U2 a Imagine Dragons.
Mohla bych psát a psát. Pro vás to může být samozřejmá věc, ale pro mě je to jeden z velkých úspěchů. Když nevíte, kdo jste, mává s vámi život jako vítr s listem ve vzduchu. Když víte, kdo jste a co chcete, tvoříte si svůj BOŽSKÝ ŽIVOT podle svých pravidel. K tomu jsem se dostala až ve čtvrté dekádě. Do třiceti jsem ale poznala partu úžasných ženských, kterou mám dodnes. Až na výjimky jsme se seznámily na kojeneckém a batolecím plavání našich dětí. Byly jsme si souzeny. Každá úplně jiná, a přesto k sobě ladíme jak nástroje v orchestru. Rosteme spolu. Máme stejně staré děti. Sdílíme spolu vzestupy i pády. Svěřujeme se s frustracemi a umíme se podržet. A na každém srazu se nasměju měsíc do zásoby. I tahle banda mi v mnohém otevřela oči a ukázala mi skrz každou z nich, kým jsem a nejsem. Mám i další kamarádky až za hrob. Jednu z jazykovky, další z výcviku jógy. A pak jednu novou, získanou přes práci. Všechny tyhle vztahy mi fungují, protože v nich jsem naprosto upřímná, otevřená a sama sebou do morku kostí. A to je to, čemu věřím. Můžeme žít BOŽSKÝ ŽIVOT a mít úžasné vztahy, když jsme ochotní být opravdoví. Na to se ale potřebujeme pořádně poznat.
Mně k tomu pomohly desítky knih, youtube videí, kurzů, pár terapií, později jóga a roční spolupráce s jedním skvělým koučem. Byl to zralý chlap, zarytý cyklista z Brna. Přihrál mi ho Vesmír přes jednu další kamarádku a neskutečně mě posunul k tomu, abych převzala plnou zodpovědnost za svůj život. Nic mi nedaroval, nelitoval mě, ani když jsem to potřebovala. Pomohl mi zpracovat a odstranit některé bloky, čímž se zlepšil nejen můj život, ale způsob, jakým vystupuji ve vztazích. Měla jsem totiž v přátelství jeden oblíbený prográmek: „Nemáš mě dost ráda, jinak bys…“.
Tehdy, po narození synů, jsem si uvědomila, že toužím po „svých lidech“. Po lidech, kteří mě budou mít rádi tolik, jako já je a budu pro ně důležitá. A pochopila jsem, že se musím stát člověkem, s nímž budou chtít takoví skvělí lidé trávit čas. Mákla jsem na tom. A pořád na tom makám. Nechci je ztratit.
Můj kouč Martin mě naučil, že nemůžu dát nic, co ve mně není. Naučila jsem se mít ráda, být upřímná a vyrovnaná, a teď to mohu dávat druhým. A to, co od nás proudí, se k nám vrací.
Když chceme ŽÍT BOŽSKY, musíme světu dávat vše, co chceme dostávat. Já se snažím pořád učit a objevovat nové věci, abych byla moudrá a inspirativní, držím své srdce soucitné a otevřené, učím se maximálnímu respektu k názoru druhých a životu v odvaze. Abychom dostávali to, co chceme žít, musíme sladit své vibrace se svými tužbami. Já chci žít bez strachu, v lásce a šťavnatě. Umím být pěkně protivná a mít depku. Ale vědomě se co nejdřív vracím k harmonii. Protože chci přitahovat BOŽSKÝ ŽIVOT, a ne chmury a nenávist.