Vedení zahraničních projektů mi do cesty přivedlo i mého manžela. A s ním přišel klid a jistota. Měl mě rád takovou, jaká jsem, líbil se mu můj zadek (což lusknutím prstu vyléčilo všechny moje potíže s jídlem) a ve všem mě podporoval. Tak uplynula i vysoká škola a přišla první práce, na HR v Opavii. S šéfovou alkoholičkou, která mě nesnášela, protože si mě do týmu prosadil její nadřízený, Belgičan. Srážela mě a ponižovala, jak jen mohla (oprava: jak jen jsem dovolila (!)) a já vymyslela úžasnou únikovou strategii. Budu mít miminko! Vždycky jsem chtěla být mladá máma a zdálo se to jako nejlepší řešení. Vesmír tuhle hru hrál se mnou, takže jsem otěhotněla na první pokus. Že to je vlastně útěk, abych nemusela řešit šéfovou a střet s reálným světem, mi nedošlo. A to ani tehdy, když jsem z práce odešla na nemocenskou hned v pátém měsíci (diagnóza: stresující pracovní prostředí). A pak se narodil Matýsek, jemuž letos bude 18. Nebyla jsem absolutně připravená na mateřství a vůbec jsem ho nezvládala. Syn mi zrcadlil mou nejistotu tím, že pořád brečel, já vůbec nespala, nejedla, a když jsem si pak nechala úplně zkrátit vlasy, řekla mi moje maminka, že vpadám jak z Dachau. Mateřství mi nešlo a nesnášela jsem všechny ty super matky z Betynky, které v dopisech psaly, jak je nejkrásnější věc na světě koukat v postýlce na svoje miminko. Jméno Matyáš znamená Dar od Boha. A mně ho bůh poslal, abych dospěla. Protože pro mě byly jeho první roky utrpení. Kdyby byl adoptovaný, vím, že bych ho vrátila. Kamkoli jsem s ním šla, ptali se mě, komu ho hlídám. Vypadala jsem i v pětadvaceti na 15. Ostatně jedna z mých krutých vzpomínek z dětství je, jak mi naši na sjezdovce vždy narazili hnusnou pletenou čepici do čela ještě v 17, aby za mě platili dětskou jízdenku. Ještě tak před 3 lety mi všichni všude říkali „slečno“. Teď už to ustalo… nechápu proč 🙂
Do toho mi vážně onemocněl táta, a když jsem čekala druhého syna, zemřel. Byly to nejhorší roky mého života a byla jsem si jistá, že už nikdy nebude nic v pořádku. Když děti brečely a vztekaly se, padala na mě neskutečná tíseň – kombinace hlubokého smutku, mateřské nekompetence a chronického nevyspání mě totálně vysávala. Tak jsem z toho opět utekla. Začala jsem pracovat a manžel si vzal roční volno z práce. Já učila angličtinu, pracovala jsem včetně příprav i 60 hodin týdně. Z druhého roku života mladšího syna si nepamatuju nic. Okradla jsem se o něj, abych jiné děti učila anglicky. Vyměnila jsem část dětství svých synů za čas strávený s cizími lidmi. Bravo.
Dalším kamenem úrazu bylo vaření. Když jsme s malými dětmi začali bydlet sami a přestala nám vařit moje maminka, se ukázalo, že neumím uvařit nic. A to jako vážně NIC. Všechna moje vegetariánská jídla byla totálně bez chuti. Moje sestra se naučila vařit od mámy. Jenže jsem nebyla schopná přebrat jednak maso, jednak styl „od oka tohle a odhadem tamto“. Předplatila jsem si Apetit a každého receptu bez masa jsem se držela na puntík přesně. I tak vznikaly žblechty. Děti dostávaly kupovaná žrádýlka a manžel obědval v práci, tak to o víkendech ustál. Teď v kuchyni kouzlím a kraluju a moje jídla jsou chuťově luxusní. Chtělo to jen 20 let praxe, makat na tom a sebevědomí, že umím vařit. Protože jsem vždy všem říkala, že vařit neumím. No a jak říkal trefně Ford: Ať už věříte, že to umíte nebo ne, máte pravdu. Takže přátelé, když jsem se já naučila vařit (a moje sestra či máma vám potvrdí, že jsem byla opravdu nemožná), vy můžete zvládnout cokoli!
Když byly dětem 3 a 5 let, vyhodili mě po mateřské z Opavie. Já už dávno učila na plný úvazek angličtinu, ale oni měli takové výčitky, že připravují o práci mámu se dvěma dětmi v době ekonomické krize, že mi dali 6 platů. A tady nastal další zlom. Mohli jsme peníze použít na splacení kusu hypotéky. Ale já jsem přišla domů s tím, že tohle jsou extra peníze, které si musíme užít. Odjakživa jsme cestovali i s miminy, ale teď jsem chtěla poznat nějaké fakt exotické místo. Manžel byl pro, a tak jsme zahájili dosavadní tradici zimních exotických dovolených. Vybrali jsme si Mauricius, a kromě moře jsme si ho celý projeli a moc užili. Všechno bylo tak exotické, jak jsem si to vysnila. A já jsem pochopila, že takhle chci žít a z cestování musím udělat svou prioritu, protože mi při něm poskakuje srdce štěstím a duše se tetelí blahem. Čím víc kluci rostli, tím víc naše cesty nabývaly kočovného poznávacího charakteru. Někam doletět, půjčit si auto a komplet to místo projet. Byli jsme třeba na Maledivách, na Srí Lance, v Bhútánu, ve Švýcarsku, v Americe, na Madeiře, v Portugalsku, Černé hoře, na Sardinii a Korsice, na Kypru, ve Skotsku, na Zanzibaru a Kanárech a teď na Mallorce. Ještě bez dětí jsme se stanem projeli komplet Španělsko, Itálii, Chorvatsko atd. Zážitků z cest mám milióny a vím, že je cestování mým zdrojem. Po roční pauze kvůli covidu jsem si letos na Mallorce třetí den uvědomila, jak se mi plní nějaké vyprahlé místo ve mně, které se cestování znovu hojí a já začínám zářit. A to by měl dělat každý z nás, co chceme ŽÍT BOŽSKY. Tedy postarat se o to, abychom si sytili ta místa v sobě, která nás hází do totální radosti, flow a nechávají nám zažít pocit, že žijeme (ne přežíváme).
Mohli jsme těch 6 platů schovat pro strýčka Příhodu a mohli jsme se s malými dětmi držet pro jistotu doma. Mohli jsme každý rok radši šetřit a mít finanční polštář. Mohli jsme se loni i letos bát covidu. Místo toho jsme se vědomě rozhodli peníze proměnit v radost ze zážitků z cest a to, co jsme získali za svá rozhodnutí, nám nikdo nevezme. Viděli jsme spoustu nejnádhernějších míst, otrkali děti a rozšířili svoje hranice komfortní zóny. Nepotřebuju drahé auto, bazén na zahradě nebo značkové oblečení. Potřebuju cestovat! A hodlám si to plnit. Každou takovou cestou zraju jak víno. A nepřestanu, dokud ze mě nebude pořádně drahý archivní ročník!
