#1 STYDLIVÁ BUCHTA S DVOJKOU Z TĚLÁKU

Míša 16

Zas je to tady. Zase stojím mimo. Tentokrát mimo partu flirtujících spolužáků z gymplu na lyžařském výcviku. Koulujou se ve sněhu, holky, kluci, dovádějí a já jen z povzdálí čučím. Sama. Tohle mi fakt nejde. Půjde mi to někdy? Zapadnu někdy někam? Budu mít někdy „svoje lidi“? Bude mě někdy nějakej kluk chtít?

Provází mě to od dětství. Vždycky jsem outsider. Hodně čtu, nekouřím, alkohol jsem nikdy neochutnala, trávu taky ne, sex jsem ještě neměla (s kým tak asi, že jo?!), baví mě škola, jsem šprt. (Na svou obranu musím podotknout, že tak nějak přirozeně. Prahnu po vědění. Někdy mi přijde, že jsem jak Číslo pět a jeho „Informace, informace!“). Nejsem hezká (aspoň si to o sobě myslím), mám blbý vlasy (maminka: „Ty nemůžeš mít dlouhý vlasy, když je máš jak slámu.“), jsem nudná, nezajímavá, obyčejná. Krutě obyčejná! Moje nejlepší kamarádka hraje nádherně na flétnu, každý sport zvládá levou zadní, vlasy má do pasu a mluví plynule anglicky. A já nic! Šedá myš. Jsem prťavá a mám velkej zadek. Sem tam mě na něj někdo upozorní, třeba můj strýc, když mě došel na ulici: „Já si říkal, že s takovou prdelí to můžeš bejt jen ty!“

Při skoku do bazénu si musím držet nos, což je vyloženě sexy, takže ani na koupališti o mě žádný kluk nezavadí pohledem. Jsem neviditelná. Nesportuju, jsem na všechno totálně levá. V osmé třídě jsem krikeťákem hodila sotva 7metrů, což stačilo maximálně na dvojku z těláku. Chjo. Jsem lůzr. A potížista, protože jsem přestala jíst maso. Krutě se za to stydím, takže když se mě někdo zeptá, mlžím a vymlouvám se na to, že mi maso nechutná, nebo na zdravotní důvody. Ostatně, jak jsem tak ze všeho vycukaná, skončila jsem na gastroenteroskopii s hadičkou v krku, aby se zjistilo, proč mě bolí žaludek. Že to jsou „nervičky“, vůbec nikoho nenapadlo. Jsem vděčná, neb mi to vyneslo omluvenku z těláku a nemusím běhat ty debilní běhy na Městské hoře. Jsem chromajzl, úředně. A to ještě netuším, jak se to dál zkomplikuje a zamotá. A kolik se nabrečím.

Kdyby mi teď někdo řekl, že jednou budu hrdá na to, že jsem skoro vegan a budu to troubit do světa, zaťukám si na čelo. Nebo že budu skákat šipku do bazénu. A kdyby mi teď někdo řekl, že po čtyřicítce budu běhat s radostí a důsledně obden, upřímně se mu vysměju, že si mě s někým plete. Dobře, je to jen 5 km, ale i to je dobrý! Jsem na sebe pyšná! A jak řekla moje sestra: „Kdo by to byl řekl, že lemra jako ty se jednou bude živit pohybem!“  

Kéž by mi ale někdo v těch šestnácti řekl, že to můžu změnit. Že všechno mám ve svých rukách. Že můžu mít a žít všechno, co chci. Jenže já jsem prostě zkratkami jít neměla. Měla jsem si na to všechno prostě přijít sama. A cestou si vybudovat sebelásku a sebevědomí. Proto teď vím, že můžete žít stejnou pohodu jako já. Vysněný BOŽSKÝ ŽIVOT, který je jako dovolená téměř každý den. A to pořád makám na zlepšení, mám ještě spoustu vizí. Protože my blíženci bychom nebyli nic bez vizí a neustálé potřeby inspirace. Nemůžu a nechci se zastavit na místě. A teď zrovna mám misi! Misi všechny vás přesvědčit, že BOŽSKY ŽÍT můžete všichni. Chce to v sobě a pak ve svých myšlenkách a činech změnit spoustu věcí, ale jde to. Byla jsem stydlivá buchta a teď si žiju svůj sen. Bude to trochu na dýl, ale postupně vám to všechno vypovím. Chci, abyste pochopili, že MŮŽETE DĚLAT A ŽÍT COKOLI CHCETE. A dostanu se i k tomu, proč je jídlo a vztah k němu jeden ze základních pilířů.