Míša 17 (nebojte, nebudu to brát po jednotlivých letech, ale tady ještě musím)
Svitla mi naděje na překonání lůzrovství. Po tanečních jsem se s klukem, co byl do mě zamilovanej, ale já do něj ne (Chjo! Mimochodem – teď je z něj plastický chirurg, kapacita v oboru. Posílám mu kamarádky s břichem po porodu, zhoubným znamínkem na nose apod. Vždy se se mnou loučí slovy: „A co ty tvoje prsa, kdy je zvětšíme? Máš to u mě jen za materiál!“ Jenže já ty svoje jedničko-dvojky začala mít na starý kolena ráda… Jasně, že by jim silikon slušel, navíc v jógové podprsence… no, co už… každopádně ho mám v záloze.)
Zpět k tanečním. Přihlásili jsme se spolu do pokračovaček a nějakým zázrakem jsme se dostali do místní taneční školy, kde jim v choreografii valčíku chyběl jeden pár. (Mě to teda lákalo hlavně kvůli těm růžovým šatům s labutěnkou…). Byla to dřina. Nešlo mi to. Neudýchala jsem tréninky (roky lemrovství nevymažeš měsícem zápřahu) a musela jsem začít běhat (Au!). Potila jsem při tom krev. Sebevědomí trpělo, a to zejména v klubu, během tréninků. Jako nováčci jsme byli jednoznačně nejhorší. Nepřidalo mi ani to, že se další sezónu choreografie změnila na latinu a v obtáhlých lesklých šatech jsme s holkama vypadaly jako mořské panny. Já jsem se cítila spíš jako mořská velryba, což posilovalo komplex z mého pozadí. Měla jsem dojem, že v těch šatech vypadám absolutně nejhůř a mám nemožný nohy. To nastartovalo moje vážné problémy s jídlem, které trvaly až do vysoké školy. Myslím, že horší aktivitu jsem si pro svoje sebevědomí vybrat nemohla: cítila jsem se tlustá a nešikovná.
K mojí nevíře jsem se jednomu klukovi z klubu líbila a chtěl randit, což jsem totálně zazdila. Pokusem o polibek po kině mě k smrti vyděsil a já mu, jak pěkná trapačka, utekla. A s tím mi utekla i šance s někým chodit a nedej bože i spát. (Stejně jako o pár měsíců později, kdy se mnou chtěl chodit brácha majitelů podniku, kde jsem byla na brigádě. Pouštěl mi po večerech Nothing else matters od Metallicy(i) (???), byl krásnej, milej, a když mi dal na náměstí první pusu, nechala jsem ho tam stát a zdrhla.) Vypadá to na nějakej pěknej podvědomej prográmek ve stylu „strach z intimity“ nebo totální nedostatek sebedůvěry.
Zas mi bylo o něco hůř a zas byl důvod brečet. Moje maminka mi dodnes říká, že jsem sebelítostivá a ráda nad sebou pláču. (Prostě mám citlivou duši, že jo?!). Pamatuju si, jak mě v jednom takovém návalu emocí někdy v dětství táta hodil na chalupě na Šumavě v pyžamu do metrové závěje sněhu, aby mě můj záchvat přešel… Nevím, asi už jsem byla nesnesitelná. Moje vlastní mateřství taky někdy bývalo nad moje síly, když byli kluci malí…
Kdybych vám vypsala všechny držkopády svého dospívání, dostala bych se dál až někdy po Dušičkách. Představu máte a já tak trochu doufám, že je tu někdo, kdo se taky s dospíváním natrápil a neměl to všechno zadarmo jako sexy roztleskávačka z americké střední školy.
Když to teď píšu, jsem na sebe hrdá. Roky gymplu jsem protrpěla a byla jsem zakomplexovaná a frustrovaná. Neuměla jsem to se sebou, ani se světem. Neuměla jsem si tvořit svou realitu podle svých snů, nevěděla jsem, jak se bavit s klukama, neviděla jsem svou krásu a svoje přednosti a talenty, nikam jsem neuměla zapadnout a život byl pro mě břímě. Plácala jsem se ode zdi ke zdi.
Teď mám svoje jógové studio a vy ke mně chodíte, protože vás to se mnou baví. A já si nesmírně užívám, že vás mám! Jste můj gang, moji lidi, moje komunita, díky vám se ve svém práci cítím jako ryba ve vodě. Jsem sama sebou. Praštěná, otevřená, veselá, hravá a upřímná. Dovoluju si být před vámi opravdová, a to je nejvíc.
Věřím, že opravdovost je cesta k srdcím druhých lidí. Když si dovolíme být sami sebou, komplet, něco se změní ve vzduchu a druzí lidé se s námi cítí příjemněji. A mohou se uvolnit, pustit kontrolu. A to je i moje dnešní rada! Buďte sami sebou, riskněte to! Někdo vás bude odsuzovat a pomlouvat, jenže takové lidi stejně ve své blízkosti nechcete. Proč by tedy mělo vadit, že vás opustí?
Když jsem začala být sama sebou v jídle, otočil se mi život o 180° k lepšímu. Ale to přišlo až ve třiceti a chtělo to spoustu odvahy. Tu jsem v sedmnácti neměla. Začít být hrdá na to, že se nepodílím na utrpení zvířat, místo dřívějšího studu, byl obrovský posun, který změnil všechno. Musela jsem k němu ale ještě ujít dlouhou cestu. Na ní mě čekalo třeba nešťastné zamilování do homosexuála na vysoké škole a první vztah – se squaterem. Tak zase příště navi!
PS: Přes veškerou svou zamindrákovanost jsem si v 16 začala plnit své cestovatelské sny. Přes angličtinu se mi nějak podařilo dostat do party stovek Američanů, co si tehdy za dinosaurů posílali křížem krážem po Státech pohledy. Z exotické Češky byli nadšení, a tak mi několik let chodily desítky pohledů z Ameriky. No a mezi nimi Barbara, která se na čas stěhovala pracovně do Německa a pozvala mě, ať jí přijedu na 14 dní hlídat dcerku. Bylo to v 96 a naši se strašně báli (chápu je až teď), ale já jsem si to nenechala vzít. Prd jsem jim tam tehdy rozuměla, navíc všichni sousedé mluvili německy, ale prolomila jsem v sobě jednu z bariér. Možná poprvé jsem následovala volání svojí duše, která se doteď sytí každým cestovatelským zážitkem. Už ji poslouchám. A viděla jsem “půlku světa”. Můžete taky! BOŽSKY ŽÍT lze, když vnímáte, kam vás srdce táhne. Ještě se o tom pořádně rozpovídám.
