#3 RANDĚNÍ SE SQUATEREM A POHŘBENÍ ŠANCE V BRUSELU

Někde tady se to začne lámat. Přijetí na VŠ mi umožní začít znovu a jinak. A tentokrát už mimo stát nehodlám. Zapadnu do jedné skupinky v kruhu, udělám si nové přátele a je mi s nimi dobře. Postupně si konečně začnu hledat aktivity i lidi, s nimiž souzním. Překonávám svou komfortní zónu asi 5x denně, ale otevírá mi to dveře k novému životu. Objevím neziskovku, která organizuje mezinárodní zážitkové tábory dobrovolné práce po celém světě, začnu jim zadarmo pomáhat a vést pro ně školení budoucích vedoucích. Musím sbírat víc a víc odvahy, protože se pohybuju mezi cizími lidmi, staršími a zkušenějšími než já. Ale moje duše ví, že jsem dobře, a tak mi vnitřní síla dodává odvahu. Odjedu na týden na školení do Budapešti, v létě vedu projekty na několika místech v Čechách, kde jednám se starosty a propojuju partu cizinců s místními. Jsem neustále mezI neznámými lidmi v nových situacích a pořád se tedy pohybuji za hranou svého pohodlí. Cítím však, že žiju!

Začnu chodit s klukem, co tam dělá v kanclu civilku a je to totální exot. Dennodenně mě nutí obhajovat si své hodnoty a hranice, což mi vůbec nejde, nechám ho mě urážet, manipulovat a vzbuzovat ve mně pocity méněcennosti a zneužívat. Je první, s kým spím a nic z toho nemám, nebaví mě to. Když jedeme zkontrolovat jeden projekt do Orlických hor, dojídá odhozené ohryzky jablek z příkopu nebo sebere kus košťálu koze z chlívku. Když si odmítnu pochutnat, osočí mě, jak jsem rozmazlená ciprlína a já mám pocit, že je se mnou (ano, SE MNOU) něco špatně. Jenže mám konečně kluka. Nechci další samotu a nešťastné lásky do kluků na táboře, týpků s dredama nebo do okouzlujících homosexuálů. Často se mi ty první roky ve vztazích stávalo, že jsem se nechala ponižovat. (Návštěva divadla a můj doprovod se mě ptá“ „Ty máš krámy, že si na záchod s sebou bereš kabelku?!“ Wtf?! Dneska bych ho tam nechala bez pardónu stát a odešla středem, ale v těch osmnácti jsem se mu skoro omlouvala… třeba i v další situaci: On: „Jak si můžeš vzít tak příšernej pásek?!“)

Za tři měsíce mám squatera po krk. Život vždy respektuje naši cenu, tedy ostatní se k nám chovají tak, jak jim dovolíme, vždy však o něco méně nepěkně, než jak se chováme sami k sobě. Když zlepšíme svůj vztah k sobě, automaticky se zlepší chování druhých vůči nám. A já udělala pěkný kvantový skok v bodě, kdy mi squater před 80 lidmi na školení vynadal, že jsem fiflena, když mu nechci půjčit svůj zubní kartáček. Tam už byl za mou vlastní hranicí. Alelůja!

Otevřel tím prostor k další nenaplněné lásce, dalšímu klukovi z neziskovky. Měli jsme se platonicky rádi, ale odjel mi pracovat do Walesu. Tak jsem si tam na léto našla projekt, abych mu byla nablízku. Šéfovala jsem bandě dobrovolníků ze světa a starali jsme se během hudebního festivalu o vystupující z Turecka a Irska. Bylo to úžasné léto! Nenaplněná láska zůstala nenaplněná, ale přebily ji silné zážitky. Parta Turků ze mě byla hotová, pořád mi koukali do modrých očí a  „kupovali“ letenky do Turecka. Jeden mě dostal do postele, teda vlastně na záchod, a stálo to za prd. Jako jakýkoli další sex bez lásky. Nejsem na to stavěná. Teď, po čtyřicítce, už vím, že to není pro mě, a klidně jsem si pár experimentů mohla odpustit. Jenže spoustu věcí si musíme odžít, abychom pochopili…

V neziskovce jsem makala i na projektech pro znevýhodněné skupiny lidí a díky mojí snaze jela do Anglie studovat jedna romská holčina. A mně to otevřelo dveře do Evropské komise, kam jsem vyhrála konkurz na koordinátora projektů pro střední a východní Evropu. Jenže moje duše nebyla ještě zralá. Odmítla jsem to. Dost jsem je namíchla, protože mi zaplatili pár letenek. A táta se mnou kvůli tomu nemluvil. Mimochodem byl let do Bruselu mým prvním vůbec. Strašně jsem se bála, že se ztratím už na letišti a tehdy ještě bez navigace vůbec netrefím na místo nebo už nikdy zpět domů. Zvládla jsem obojí. I vyhrát konkurz. A ani pak jsem si ještě pár let vůbec nevěřila a věřila ve svou průměrnost. Ale každá taková situace mě vnitřně posilovala. I ten týpek s dredama pro mě hodně udělal, dost mě vycvičil v tom, že se za vegetariánství nemám stydět. Myslím, že to byl on, kdo položil základy pro mou dnešní důvěru ve svou cestu skrz rostlinnou stravu. Vtloukl mi do hlavy, že si za tím musím umět stát. Byl neodbytný, stejně jako život, který nás zas a znovu staví do podobných vyhrocených situací, dokud je zrale nezvládneme. A odtud pak pramení náš růst. Já toho v sobě musela uvést zpět do přirozenosti mnoho, odblokovat spoustu programů a vyčistit z hlavy mnoho bludů, jimž jsem věřila. Tehdy jsem o takových procesech a principech nevěděla vůbec nic, ale životní a vztahové situace, do nichž jsem se opakovaně dostávala, kousek po kousku odlupovaly nánosy bahna. Teď už je ze mě skoro vybroušený diamant 🙂

PS: Jak jsem si ty zahraniční cesty platila? Některé náklady dotovala Evropská unie, většinu jízdenek jsem hradila z brigád. Odjakživa jsem doučovala češtinu a angličtinu, myla záchody, roznášela poštu, dělala vedoucí na dětských táborech aj. A na něco mi přispěli naši. Mezinárodní projekty mi umožňovaly strávit úžasný čas v zahraničí, kde jsem pracovala zdarma jen za jídlo a ubytko v tělocvičně. Prostě když se chce, tak to jde a mně se chtělo cestovat fakt hodně.