„Proč tu jsem?“
Najít své místo na zemi, svůj úkol, něco tu po sobě zanechat, něčím přispět k lepšímu… Jak to s tím vším vlastně je? A je to důležité?
Bez zodpovězení těchto otázek nelze žít božsky. Bez nich se člověk jen plácá prostorem bez ladu a skladu a hluboké, naplňující štěstí ne a ne přijít.
Na základě všeho toho čtení, sebepoznávání, koučování a terapií jsem někde mezi třemi a čtyřmi křížky pochopila, jak to je. Tedy svou verzi, a ta mi funguje do teď. (Jaká je ta vaše? Podělte se.)
Jsem přesvědčená, že nám každému do vínku bylo dáno unikátní poslání. Něco, co svou přítomností na Zemi máme vykonat. Něco, čím obohatíme druhé a posuneme lidstvo k vyššímu vědomí. A s naším posláním nám byly dány i nástroje a možnosti, jak ho naplnit. Jsou jimi naše talenty a touhy. A právě ty nám ukazují, kde máme začít hledat a co máme rozvíjet.
Touha, nebo-li volání našeho srdce, nám jednoznačně ukazuje, čemu se v tomto těle a v tomto čase máme věnovat. To, co nás baví tak moc, že bychom to dělali ve dne v noci a klidně i zadarmo. To, při čem přestaneme vnímat čas. To, o čem jsme schopni celé hodiny mluvit, protože jsme se o tom už dozvěděli všechno, co šlo a pořád hledáme další informace. To, o čem jsme schopni celé hodiny mluvit, protože nám při tom plesá srdce a duše se tetelí blahem. To, o co jsme ochotní se pohádat a „bojovat“ za to. To, v čem chceme být nejlepší – a přirozeně se nám to daří.
Naše duše ví, co je její úkol. Naše vědomí to však zapomnělo. A naše touhy (a talenty) jsou mostem mezi nimi. Skrz své touhy rozpoznáváme své poslání.
A je tu jedna obrovská výhoda, když známe své touhy a jdeme za nimi. Na jejich základě totiž vznikají ta nejčistší a nejopravdovější přání. Přání z hlubin naší duše a srdce, která nám Vesmír má tendenci plnit. Konáme-li z naší touhy, otevírají se nám ty správné dveře, potkáváme ty správné lidi, dostáváme se do těch správných situací a zažíváme ty správné lekce. Nemusí být vždy příjemné, ale vedou nás k naplnění našeho poslání. Posilují a formují nás tak, abychom se dostali tam, kam se dostat chceme (a máme). Jsme celkově Prostorem podporováni. A samozřejmě, že k tomu potřebujeme být odhodlaní, pracovití a odvážní. Jakoby za vše, co pro splnění svého snu uděláme sami, pánbůh přihodil dvakrát tolik, jako odměnu.
Chceme-li ŽÍT BOŽSKY, musíme znát své ryzí (primární) touhy. (Např. Sekundární touha po penězích ukrývá primární touhu vystavět alternativní školu pro autistické děti. Mohu začít tím, že budu autistické děti podporovat jinak. A Vesmír mi postupně pomůže až k té škole.)
Víme-li, co v nás rozdmýchává blaženost, můžeme pracovat se svými přáními a vizualizovat si budoucí realitu, jako bychom již žili to, po čem toužíme. Je to nádherný proces, který učím v semináři Jak si správně přát. Během tří hodin vám shrnu veškerou svou znalost k tomu, jak v procesu manifestací přání postupovat. Přečetla jsem o tom kde co a viděla a slyšela jsem nespočet kurzů. A neustále to vše ověřuji v praxi. Vím, jakým chybám se vyhnout a moc dobře vím, kde je sama dělám a co mi kvůli tomu nefunguje.
Díky všem výše zmíněným znalostem jsem se z holky, co netuší, kdo je a co chce, stala ženou, která si tvoří svou realitu sama. A to je má víra. Víra, že se sem rodíme s posláním být šťastní skrz naplnění konkrétního poslání, a že jakkoli tu musíme projít mnoha bolestnými lekcemi, abychom vyrostli, zůstává nám svobodná vůle. Jsme kapkou v oceánu a celý oceán je v nás. Jsme čiré vědomí, které si přišlo pro pozemskou zkušenost. Boha můžeme najít jen v sobě …. „Já jsem“. Jsem tedy i tvůrce. Tvořím-li ze své nejhlubší čisté touhy, z dobra, jsem podporován a mohu ŽÍT BOŽSKY. Amen.
PS: Jediný letošní seminář Jak si správně přát proběhne v listopadu. Sledujte facebook. Datum brzy. O tom, jaká přání jsem si splnila, napíšu příště.
foto: Zanzibar 2018, z dálky, mobilem, proto fotka šumí 🙂
